Atmosféra Ramadánu živě

Začal Ramadán, postní měsíc muslimů. Takto to vypadalo v den vzniku těchto fotografií, první den Ramadánu. Přes zážitky se vám pokusím tu atmosféru přiblížit.

 

S Hasanem se zdravím už z dálky, známe se pětadvacet let, je nám v BUBO jako náš bratr. Už je starší, ale pamatuji si, jak se vždy do Slovenek zamiloval, pak vypisoval dopisy, telefonoval. Vybíral si ty moletnější, takové tady na Sahaře neměly. Tlustá žena je jako deka, Lubo, v noci tě zahřeje. Smál se, když jsem se divil jeho vkusu. Lubo, chceš-li se pomstít muži, pošli mu nádhernou ženu. Nádherné ženy jsou prokletím. A tancoval a bubnoval do rána.

 

Nyní zakuklený v džalábii s šátkem na hlavě čeká se čtyřmi džípy od rána. Beduíni jsou zvyklí čekat, hodinku, den, týden, v poušti se věci dělají uváženě as klidem. A tak Hasan dnes od východu slunce čekal. Mě osobně by porazilo, ale on je v pohodě. Objímeme se, přehodíme zavazadla z našeho autobusu do aut a vyrážíme. Auta nemají klimatizaci, ta by se stejně v tom všudypřítomném písku pokazila, nasadíme si brýle, na hlavu dáme šátky, které jsme si koupili, a otevřou se okna. Někteří, hlavně naše děti, naskákali na střechu, tam místní klimatizace funguje ještě lepší. K hliněnému obrovskému domu - kasbah přicházíme už ve třetí odpoledne. stěny, nádvoří se zahrádkou bez jediného stromu, rovná střecha, kde se někteří chystají přespat, vždyť zde nikdy neprší.

 

Od Sahary se však valí tmavá černá mračna, což je raritou jako sníh v létě. Dívám se na hodinky, zvládli jsme cestu v rekordním čase, většinou jsme přicházeli až po tmě, ale teď ještě máme čas na program. Hasan, co uděláme? Máš ty lyže a snowboard? Které jsou tvé velbloudy? Pálím na něj otázky jako z AK 47. No Hasan neodpovídá, pak ze sebe vysouká, že program není už žádný, jde pouštní bouře, ať se složíme a čekáme ... Teprve teď jsem si všiml, že je jakýsi bez energie. Při tom, jak jsem organizoval rozdělení v džípech, abychom přehodili zavazadla, jsem si ani nevšiml, že Hasan je jiný.

 

Když jsme se zvítali, objali jsme se, poplácali po ramenou. Ale pak řídil jiný džíp, než ve kterém jsem seděl já. Usmál se vůbec? Ale ano, když jsme se objali, usmál se, ale od té doby už ne. Je nemocný? Zestárl, to je pravda. Proběhne mi hlavou, jestli nás nechce prodat Al-Káidě, to je nyní na Sahaře moderní a Sahara je v dnešní době značně nebezpečnou lokalitou. Hasanovi bratranci, Tuaregové chtějí založit vlastní stát a terorismus je na nejvyšším stupni. Ale zase - v Maroku je Sahara nejbezpečnější, kromě toho pro Hasana jsem jako bratr a beduínská čest je nade vše. Nikdy by mě nezradil, nikdy!

 

Podívám se na něj, ani se nepohnul, že to nemá význam, a tak beru lidi sám a nechávám Hasana s kamarády a koránem v rukou.

 

Jdeme na velbloudi a znovbordovat sami, tak jak jsme to začali v roce 1995. Tehdy jsme lyže nesli ze Slovenska celou cestu v autobuse. Maroko bylo daleko, jak je dnes Kiribati.

 

Sahara je fascinující podobně jako hory. Moji známí z Německa se do největší pouště světa zamilovali a cestovali sem desetiletí. Fotili a malovali Saharu, kterou považovali za nejkrásnější část naší planety. Poslední roky však od svého koníčka upustili právě kvůli teroristům. Já osobně jsem to párkrát riskl a Saharu jsem přešel od Súdánu, přes Ennedi na východě až po Timbuktu Mauretánii na západě. Ten region je vskutku fascinující. Strávil jsem zde dlouhé měsíce, leccos zažil, sbíral zkušenosti, které lze získat pouze tím, že věci zkusíte, děláte. Alláh prodává znalosti za práci, jen když děláš, naučíš se věci, jinak to nejde, říkají beduíni. Často zde dlouhé hodiny není co dělat, lidé uvažují, povídají si prastaré pravdy as přáteli je pak sdílejí.

 

Marocká Sahara je v dnešní době jednoznačně nejdostupnější, jinde bych své děti nebral, ale tady je to (a zejména s Hasanem) v pohodě.

 

Nyní děti skotačí na dunách, vozí se na velbloudech, sandbordují, smějí se... dokud vítr nezesílí. Tehdy vezmu lidi rychle zpět, neboť pokud se písek rozvíří, ztratíte se a to je váš konec. Na Sahaře se člověk ztratí na deseti čtverečních metrech, to jsem už zažil. Všechno je najednou stejné, otočíte se špatným směrem, duna zakrývá cestu a po deseti krocích jste úplně jinde. Vystoupíte z džípu, jdete si za dunu ulevit, aby vás lidé neviděli, zafouká, otočíte se stranou, uděláte ještě dva kroky, mobil máte v tašce v džípu, podíváte na slunce, vykročíte a uděláte chybu.

 

Toto se stává i při fotografování, jednou jsem se takto ztratil severně od Faya Largeau v Čadu. Potom jsem běžel na nejvyšší vrch, abych viděl, kam směřují naše Ta příroda je tak krásná, že jsem se zapomněl, fotil jsem a fotil a když jsem zvedl hlavu, byl jsem sám, nikde nikdo, fučelo, skály (tohle nebyla písková Sahara) kvílily, neměl jsem ani láhev s vodou... Člověk se prostě naučí. Už nikdy bych to neudělal.

 

Když se ti na Sahaře pokazí auto, Ľubo, hned ho zapal. Nepřemýšlej, prostě ho zapal. Ten oheň a kouř někdo (možná) uvidí a přijde zdaleka. Pokud ho zapálíš o tři dny, může být pro tebe pozdě. Je jedno, jestli je noc, či den, zapal své auto. V džípech jsme mezi sebou mívali padesátilitrové sudy s vodou. Voda, voda, voda, to je základ. Sahara je extrémně nebezpečná pro nezkušené.

 

Dohonily do našeho hradu, písek máme všude, vytřepáváme si boty, čistíme si hlavu, jak jen to jde. Sprcha zde samozřejmě není. Hasan s kámoši sedí vzadu v kazbah, která je stavěná jako pevnost, tam, kde jsem se s ním rozloučil. Jako kdyby měl malárii, vůbec se nehýbe, ale malárie zde na Sahaře není. Ve městech muslimové houfně navštěvují mešity, jako my kostely během Vánoc, ale tady mešita není. Nedělají tedy nic.

 

A kdy bude večeře? ptám se. Odpovědí je mi nepřátelský pohled. Probodává mě jím, vraští rty, nic neříká. Když bude tma, za hodinu, řekne nakonec. Ale zeptat se můžu, ne? Nic celý den nedělal a ani teď nedělá. No já začínám cítit vůni beduínky vzadu vaří haríru. To je moje nejoblíbenější polévka. Je to vskutku fantastické. Rajčata, cizrna a hlavně to úžasné koření. Beduíni to dělají s bylinkami, které jinde nejsou. Tady mi to chutná nejlépe, ale to i proto, že tady jsem vždycky strašlivě hladový.

 

Libo, tvoji lidé dostanou najíst v jídelně, ty přijď k nám sem na dvůr, přijď, mluví, o hodinu. Poslal mě pryč.

 

O hodinu přijdu, fotil jsem západ slunce, vyčasilo se, po bouři ani zvěsti, ani slechu. Měsíc je na obloze už dlouho, tenoučký srp, nyní začínají vykukovat hvězdy. Ty jsou na Sahaře nejkrásnější na světě. Jsou krásnější než v horách, není zde mraků, smog, obloha je čistá. Už je tma půl hodiny, na stole je prostřeno. Dřevěný stůl, vyšívaný nádherný ubrus, kvalitní bílomodrá keramika, kterou je Maroko proslulé. Všichni sedí, hladový jsem jako vlk, naposledy jsem jedl na oběd, hned bych se do toho pustil. Beduíni však nejedli od rána, od východu slunce, nic absolutně nic nevzali do úst, dokonce ani nepili. Muži se nyní převlékli, mají čistá modrá roucha, krásné šátky na hlavách a chystají se k modlitbě. Hasan jako šéf se začne modlit a modlí se dlouho, skloněné hlavy a najednou necítím hlad, ale vnímám úžasnou atmosféru. Teď, když to píšu, jako bych tam s nimi seděl. Já se poohlížím jediný kolem sebe, tento pouštní palác jako ze středověku, mužů jako z období, kdy se narodil Ježíš, nic zde není novodobé, pouze mobily vyložené na stole, ale signál stejně není.

 

Každý z nás si vloží do úst datli. Slaďoučkou, úžasnou, velký zážitek. Potom Hasan pošle dokola misku s velbloudím mlékem a každý včetně mě si odchlípne. Toto je začátek. Potom přichází na řadu haríra, je horká, voňavá, úžasná, když budete mít někdy šanci vyzkoušejte tu polévku, je známá a jedl jsem ji všelikde po světě. Ale tady v Maroku je nejlepší. Všichni jedí s velkou grácií, pomaloučku, když to vidím, i já se začnu chovat jako oni, jako bychom nebyli na Sahaře, ale v zámku. Na řadu přicházejí jehněčí a kuřata, vejce, sýry, iftar (zde to jmenují ftour), jak se toto večerní obžerství jmenuje, je zážitkem.

 

A pak se všichni začnou smát, smějeme se všichni, tiše přehluší naše rozhovory, na stole se objeví koláče, sellou, čebáki s tuny sezamu a nad námi miliony hvězd.

>

 

Ramadán ukáže člověku jak se žije chudým, kteří takový hled znají často. Těch lidí je v Africe, ale i po celém světě, stále mnoho. Mnozí jedí jen jednou denně, mnozí jen každý druhý den. Maso mají jen na velký svátek, možná jednou ročně ai to trochu kuřete, které vypadá, že zdechlo od hledu, není na něm téměř žádné maso. Zda vysušenou rybu, ani není masem. Pokrmu dodají jako masovou či rybí příchuť, ale skutečné maso to není. Nikdy. Ramadán jsem zažil v muslimském světě možná desetkrát, ale právě tady na Sahaře to byl Ramadán jako kdysi, cítil jsem jeho silné duchovno.

 

Vzpomenout si na chudé je pro nás muslimy důležité. Pokud máš hodně, dej deset procent ze svého majetku. Pokud máš málo, dej své srdce. To mi říká Hasan, vezme do rukou buben vstane a jedeme mezi ostatní lidi. Začíná si hrát, zpívat a tancovat. Hasan najednou omladl, opět se usmívá, opět je takový, jakého ho znám, plný energie. Já nevládnu a jdu spát o třetí, ale beduíni vyhrávají až do rána, ti, co říkali, že něco takového ještě nezažili.

 

První den Ramadánu je tím nejtěžším. Než si tělo zvykne na půst, to chvíli trvá. Nejíst nic a dokonce nepít nic. Třeba šetřit energií. Být mezi blízkými, sdílet zážitky. Společně jich vždy získáme víc, přijdeme dál. Víš, v poušti moudří lidé cestují s karavanou, jen hloupí sami. A v životě to platí stejně.

 

Ramadán: jde o nejsvětější měsíc muslimů, jeden z pilířů islámu.

Během Ramadánu byl proroku Mohamedovi odhalen Korán. Muslim se posti, dává charitu a modlí se po dobu 30 dnů až velké slavnosti Eid Al Fitr. Úvodní fotografie byla zrealizována během Ramadánu v mešitě ve městě Fez.

 

 

Zdroj článku: https://bubo.cz/blog/zacina-sa-ramadan

Autor článku: Ľuboš Fellner