Takto se slaví národ, který se miluje
17. květen je určitě největším národním svátkem v Norsku. Co se vlastně 17. května 1814 v Norsku stalo, jak k tomu došlo, co to Norové slaví a proč je pro ně tento den tak důležitý? A proč je stávka norských novinářů letos tak bolestivá?
Oslavy 17. května znamenají pro Norsko jak oslavu samostatnosti, tak i definitivní vítězství konstitucionalismu v zemi. Od roku 1380 bylo Norsko, do té doby samostatné království, sjednoceno v unii s Dánskem. Postupně se stávalo stále více součástí Dánska a všechny centrální úřady byly v hlavním městě Kodani. Norsko ale zejména od začátku 19. století více volalo po tom, aby se některé úřady přesunuly do Norska. Šlo zejména o univerzitu a banku. V roce 1807 se Dánsko během napoleonských válek přidalo k Napoleonovi, což však poškozovalo zájmy norské části země, která byla zcela závislá na obchodu s největším Napoleonovým nepřítelem, Anglií. Pro Norsko nastaly těžké roky a ozvaly se i ojedinělé hlasy za to, aby se Norsko spojilo se Švédskem, které od roku 1809 bylo součástí protinapoleonské aliance a snažilo se o získání Norska. Toto se mu konečně podařilo v lednu 1814, kdy se Dánsko muselo vzdát norské části země, kterou získal švédský král.
Noři, v čele s dánským princem a v Norsku Christianem Frederikem se pokusili zvrátit osud Norska a získat samostatnost. Prvotní snahy dánského prince stát se absolutistickým dědičným panovníkem, v Norsku ale nenašly podporu a Christian Frederik byl konfrontován s požadavkem Norů o nastolení ústavy. Na tyto požadavky nakonec přistoupil a nechal svolat říšský sněm, jehož nejdůležitějším úkolem byla právě příprava a přijetí ústavy a volba krále.
17. května 1814 přijalo norské říšské shromáždění první norskou ústavu a zvolilo dánského prince, regenta Christiana Frederika za norského králeÚstava obsahovala mnohé prvky z jiných dobových ústav, kterými byla a samozřejmě i několik čistě norských článků. Celkově byla ústava vysoce demokratickou a na dobové poměry získalo volební právo vysoké procento norských mužů.
Tato snaha Norů o samostatnost samozřejmě nezůstala bez odezvy a Norové byli v létě 1814 přistoupit na unii se Švédskem. Příští švédský král Karl Johan zase přistoupil na to, že po určitých změnách si Norové mohou ponechat ústavu a dostanou vysokou míru samosprávy. Samozřejmě byla ústava později vícekrát upravována a doplňována, ale dodnes je platnou ústavou Norska. A proto se tento den dodnes bujaro slaví.
Královská stojí tradičně 17. května na balkoně královského zámku Slottet v Oslu, odkud mívá kolemjdoucímu pochodujícímu davu, speciálně ranní dětský doprovod je velmi oblíbený. Zámek Slottet leží v centru města a je na kopci, ústí k němu hlavní ulice Karl Johan. V Oslu jsou oslavy samozřejmě největší, ale tradičnější jsou určitě v nejnorštějším městě na světě v Bergenu.
Oslavy ve druhém největším městě Bergen mají také svá specifika. V Bergenu jsou tradicí pochody městských dětských sborů. buekorpser, které existují již od poloviny 19. století. Tyto sbory pochodují spolu s vlajkovým pochodem a bubnují do taktu. Každý sbor je vázán ke konkrétní městské čtvrti. 17. května sbory pochodují v uniformách, chlapci jsou vyzbrojeni dřevěnou puškou a pochoduje podle pokynů nejstaršího vedoucího skupiny. První roky byly buekorpser velmi oblíbenou součástí oslav, v průběhu několika let však se postupně stále častěji a hlasitěji ozývaly kritické hlasy k jejich militantnímu vzezření.
V současnosti jsou buekorpser opět velmi oblíbenou součástí oslav, chlapecké sbory nacvičují pochod během celého roku a jejich přítomnost je povětšině přijímána v Bergenu velmi pozitivně. Ale zejména člověk netrpící bergenským patriotismem většinou kroutí hlavou, vidí pochodovat malé chlapce s dřevěnými puškami na ramenou.
Další bergenskou specialitou s dlouhou tradicí je i šplhání na vysoký sloup (klatrestange) na jehož vrcholu jsou zavěšeny různé předměty. Úkolem je vyšplhat se až na vrchol a co si dotyčný dokáže snést s sebou až dolů je jeho. Úloha vůbec není tak jednoduchá jak se zdá, sloup bývá popřípadě ještě natřený, aby více klouzal.
Dnes, kdy je oslava 17. května již skutečně masovou oslavou týkající se všech Norů, se spíše než na rozšíření oslav klade důraz na to, jaké hodnoty má oslava prezentovat. Co to vlastně ty všenorské hodnoty, které mají spojovat všechny lidi žijící v Norsku? Jsou pojivem a předmětem oslavy právě ty tradiční hodnoty a způsoby oslavování, nebo už přece jen nemají dnešnímu Norovi co říci a je na místě snaha, aby byl norský národ stmelen i nějakými aktuálnějšími a modernějšími hesly. Tyto otázky budou pravděpodobně vystupovat stále častěji a doprovázet oslavy i příští roky. Dnešní Norsko je kombinací obou těchto tendencí, na jedné straně sebevědomý a moderní stát, který se snaží i ve světovém měřítku hodně znamenat, protkán ale, na druhé straně, zároveň obrovským tradicionalismem, patriotismem i a úplnou zahleděností do sebe.
17. květen 2018 bude ve znamení stávky norských novinářů. Ne, nestávkují za svobodu slova a nebojují ani s ředitelem státní televize. Chtějí (div se světě) vyšší platy a více času na kvalitní práci. Na mnoha Norech zvyklých na celodenní přímý přenos a záběry z oslav v celém Norsku budou nemoderované záběry výlučně z hlavního města působit jako šok. I já se musím přiznat, že když jsem si zapnul dnes ráno rádio a místo tradičních patetických promluv o norské jedinečnosti mi hrál norský pop, připadal jsem si divně. Něco se v Norsku děje.
Zdroj článku: https://bubo.sk/blog/17-maj-v-norsku-1
Autor článku: Jozef Zelizňák